První dny očima maminky

Po pár hodinách jsem se probrala a hned se po Rebece sháněla. Netušila jsem, proč mi zdravotní sestra nechce nic říct a proč mi neustále opakuje „Počkejte si na manžela a doktora“.

 Až jsem se nakonec dočkala. „Vaše dcera trpí nemocí motýlích křídel“, zněl verdikt. „A to je to všechno, co ji trápí? Jinak je v pořádku?“ ptala jsem se okamžitě. V takových chvílích vám realita dochází opravdu pomalu a jen těžko si připouštíte, že poprvé v životě nešly věci podle plánu. A zrovna v tom nejdůležitějším bodě…

Strach z budoucnosti

Zůstala jsem na pokoji sama se svými myšlenkami. Má veliká výhoda byla v tom, že narozdíl od manžela, který seděl u internetu a čtením o hrůzách, které mohou naši holčičku potkat, si vytrhával srdce z těla, jsem já přístup k internetu neměla. Čtyři dny v porodnici bez Rebečky byly dlouhé. Naštěstí mám úžasnou rodinu a přátele, kteří mě podrželi a nekonečné chvíle zkracovali.

Ve čtvrtek konečně došlo na první setkání i dotek s naším motýlkem. Nevím, jestli převládal pocit štěstí, že ji uvidím, nebo strach z neznámého. Nevěděla jsem, jak moc ji nemoc zasáhla, jestli se ji nebudu bát pohladit a jestli jí dotekem neublížím. Bála jsem se. Moc. Když jsem ji uviděla, připadala mi andělsky krásná. Nemoc jí přede mnou schovala ručičky i nožičky do obinadel, ale i tak je pro mě bezchybná. Moje dcera Rebeka.